A tak ve mně pod tátovým vedením rostl vzdor. Skrytý. To nás naučili. Otevřeně mluvit jenom doma. Slovo komunista bylo u nás sprosté slovo. Táta byl slušný člověk. Ovšem když poslouchal zprávy, tehdy ještě v radiu, naučil jsem se tolik nových slov, že kdybych je sem dal, všichni by dostali šok.
A pak začalo jaro 1968. To mi bylo 21 a kousek. Koukal jsem na to co se dělo jako blázen. Mými hrdiny byli Svoboda, Dubček, Smrkovský, Šik. Z novinových výstřižků jsme s kamarádem v práci měli smotanou roli o průměru 30 cm. A taky jsem jak mi později vyčetli "rozbil jednotné mládežnické hnutí" ČSM se tomu říkalo a založil ve fabrice s partou dalších antikomunistů konkurenční spolek - Svaz pracující mládeže.
A pak přišla noc z 21. na 22. srpna. Táta mne vzbudil a povídal. Je to hochu fprdeli. Obsazují nás Rusové. A obsazovali. Vzpomínám si, že jsem cestou do práce, když jsem jel za kolonou ruských náklaďáků brečel.
A v práci se ten den (i v dalších) nedělalo. Šéf místních komunistů, který si celý rok šlapal na trikoloru si ještě netroufl souhlasit a na vlně hlasu tehdejšího vedení prohlásil obsazení za okupaci. Přestože mne celých 22 let táta učil, že komunisti jsou hajzlové, řekl jsem si. Je čas vstoupit a s obludnými zrádci alespoň na úrovni fabriky svést boj. Vydrželo mi to přesně do 22.8. 1969, kdy jsem jim s tou rudou knížkou flákl o stůl.
Později mi to přišlo draho, ale to už je jiný příběh.
Podstatné je, že se ukázalo, že táta měl pravdu. Jsou to lidé zvláštního ražení. A mně zůstalo stigma, vypálený cejch že jsem se k těm bastardům na rok dal.
A těm, co mi pod blogy píší své pindy o tom jaký jsem komunista vzkazuji. Trhněte si protézou. Na ten rok co jsem u nich byl jsem hrdý. Tehdy se totiž lámal chleba. A já byl aktivně u toho. Bohužel se nezlomil. A pak jsem až do listopadu 89 žil jako předtím. Dvojím životem. Pravda se říkala jen doma.
Táta se převratu dožil. Bohužel ho neužil. Umřel krátce poté. Dodnes mi zní v uších jeho poslední slova která pronesl na smrtelné posteli. Synu nedopusť, aby se ty kur*y vrátily. A tak se co mi malé, provinční sily stačí, snažím.
A ještě jednu vzpomínku na ty dny mám. Táta nás vzal někdy koncem srpna do Prahy, abych si zapamatoval tu atmosféru. Na ohořelém dřevěném obložení na budově rozhlasu bylo křídou napsáno: Ex oriente lux - světlo přichází z východu.
Je dobré, abychom to měli na paměti i dnes pane Paroubku.
A opět se uvolníme.
Foto dne - pro naše vnuky - komunistům stop:
http://www.paulczynski.cz/foto-dne--pro-nase-vnukykomunistum-stop.html
Když se řekne - a zase jeden gentleman:
http://www.paulczynski.cz/kdyz-se-rekne-a-zase-gentleman.html
A Fórek dne - jen nerozzlobit dělnickou třídu:
http://www.paulczynski.cz/jen-nerozzlobit-delnickou-tridu.html