Tak. A jsem prduch.

Že nevíte co to je? To je stará zkratka pro pracujícího důchodce. Pošťačka mi přinesla výměr důchodu. A manželka pravila: s tímhle budeš prduch do 99. Aniž bych si chtěl připouštět nějakou zásadní změnu ve svém životě, čas nepostál a Nečasovo 62 mínus dva měsíce se dostavilo.

S plnou odpovědností prohlašuji, že na důchod se ještě necítím a proto nesouhlasím s těmi křiklouny, kteří nový systém posunu odchodu věku do důchodu napadají. Budou to asi ti, kteří v důchodu jsou od čtyřiceti. Ti, kteří v pátek v poledne sbalí krám a valí na chatičku, na ryby, na zahrádku a vím já kam.
A tak nějak nenápadně, v poměrné tělesné a z části i duševní svěžesti, jsem dožil důchodový věk. Zcela jsem tak popřel marxistickou poučku, že muži nestárnou. Co mne uklidňuje, je fakt, že to není jediná marxistická poučka, která přestala platit. Stárnutí je sice jevem nepříjemným, ale je to jediný prostředek jak žít dlouho. Prý mi přicházejí nejlepší léta, ale nebude to tím, že ta dobrá jsou pryč? Zestárnout není umění. Umění je to snést. Snést to, že se mi začínají líbit všechny dívky bez rozdílu. Snést to, že mne ruší věci, které mne dříve vzrušovaly. A taky prý se teprve teď naučím užívat si věcí. Zatím to platí pro tabletky a pilulky.
Také si budu muset dávat pozor na udílení dobrých rad, protože to prý přichází poté, co už člověk nemůže odstrašovat špatným příkladem.
Šťastným jedincům se prý podaří přejít od infantility rovnou do senility, takže boj s částí mladé generace se pak bude jevit jako boj senila s těmi, co dosud nedostali rozum.
Také se musím vyrovnat s problémem sklerózy. Na druhé straně je to stav, že se dozvídám stále nové a nové věci. Stav, který mi umožňuje, abych se těšil ze vzpomínek ne starších 5 minut. Skleróza je stav, který mi umožňuje, abych dosáhl všeho, nač si vzpomenu. Jenom nesmím mluvit o nezapomenutelných dojmech. Vzpomínám si na věci, které se odehrály před 30 lety, ale nevím co jsem říkal před 30 minutami. Taky se mi stává, že zatímco mobil vyzvání, zapomenu kam a proč jsem volal.
Na jedné straně je potěšující, že jsem se dožil takového věku což svědčí o tom, co můj organizmus všechno snese,na druhé straně to znamená, že skončilo mládí, že přecházím do stadia mužné zralosti, ne-li stříbrného větru. Na druhé straně ač fyzicky zchátralý, duševně se cítím o třicet let mladší.
Divné je, že jsem dosud nezjistil, že opatrnost není matkou moudrosti, ale funkce. Je malér, že jsem se pro samou práci nestihl zasloužit. I když ti co se zasloužili většinou nedělají nic, za to to dělají kvalitně. Také jsem došel k poznání, že nejlépe se má ten, kdo sedí všude, kde se dá ukázat postoj.
Také pozoruji další podivnosti. Třeba že i když už ničemu nerozumím, nikomu to nevadí. Nebo fakt, že zatímco nedávno se se mnou každý snažil vyjít, tak dnes se se mnou mnozí snaží vyběhnout. Jestli to nebude tím, že veslaři se mohou strhat a přesto nikam nedojedou, když kormidluje dobrý steward, prvotřídní trumpetista nebo hodná šatnářka z lodního baru.
Také mi došlo, že když se mám rozhodnout, zda se řídit zdravým rozumem nebo nesmyslnými předpisy, zdravý rozum zavelí držet se nesmyslných předpisů.
Mé zanícení pro práci je často předmětem kritiky. Kritizují mne ti, pro něž je práce zlatou střední cestou mezi povinností pracovat a touhou po lenošení. Řada lidí předstírá práci tak dokonale, že to působí jako by je bavila. Pak ovšem přichází stav, že za ty co jsou líní to musejí oddřít ti, co jsou také líní. Já však nepatřím k těm, pro něž se  mluvení o práci stalo prací.
Je neuvěřitelné, že mi byl vyměřen důchod, protože teprve včera mně bylo 30 a starým lidem co koukali kam si senout bylo 40.
Věk důchodce je věk, kdy si začnete uvědomovat, že není vše jak bývalo. Oblíbené sporty jako tenis fotbal a hokej musím nahrazovat postupně jinými, například gymnastikou při zavazování tkaniček.
Rovněž jsem nucen omezovat některá jídla a to především ta, která jsou dobrá. Musím vyřadit: cukr, sůl, maso a skoro všechno ostatní a vytvořit jídelníček na bázi petržele a především celeru.
A co řící k poslední vášni-ženám? Musím dávat pozor, abych postřehl ten okamžřik, kdy si ženy budou myslet: Co vlastně chce ode mne ta troska? Nevidí, že by mohl být můj dědeček?
Tak co si vlastně do toho důchodu popřát. Snad aby měl pravdu onen filozof, který tvrdil, že stáří přichází vždycky odteď za dvacet let.
A na to si připiji po dnešním obídku, kdy byla Svatomartinská husa Svatomartinským vínem, vínem které mám rád a které jsem zapomněl připsat do své charakteristiky na webu. A raději se opiji vínem, než bych se nechal opít rohlíkem a což se mnozí snaží.
A až nastane situace, zda se vzdát vína nebo žen, budu se rozhodovat podle ročníku. Podle pradávné moudrosti "mládenečkům pannu, mužům korbel".
In vino veritas, říkají latiníci. Ve slovenském překladu - keď pijem, verim aj TASSU.
Tož na moje i Vaše zdraví.