21. srpen, den kdy se mi podělal život

Špatný třídní původ. Kádrový hrb. Otec z rodiny vysokého státního úředníka, matka z velkého, znárodněného majetku. Když mi bylo 5, tátu na dva roky zašili. Pak směl dělat jen dělnická povolání. Pamatuji ho jako umyvače výloh, minera při odstřelování v cementárce v Majlontě, skladníka. Přes vyznamenání na základce jsem dostal umístěnku na zemědělský učňák a teprve po tátově randálu u "soudruhů" mne  přijali na t.zv. podřadnou průmyslovku, kde nás takových byly plné dva ročníky. Komu to dnes  ještě něco říká.  Místo do pionýra jsem chodil do náboženství, než ho zrušili. Nechápal jsem nic. Všichni byli ošátkováni jako pionýři, jen já prd. Jak já jim záviděl.

Polibek Jidasearchiv

A tak ve mně pod tátovým vedením rostl vzdor. Skrytý. To nás naučili. Otevřeně mluvit jenom doma. Slovo komunista bylo u nás sprosté slovo. Táta byl slušný člověk. Ovšem když poslouchal zprávy, tehdy ještě v radiu, naučil jsem se tolik nových slov, že kdybych je sem dal, všichni by dostali šok.

A pak začalo jaro 1968. To mi bylo 21 a kousek. Koukal jsem na to co se dělo jako blázen. Mými hrdiny byli Svoboda, Dubček, Smrkovský, Šik. Z novinových výstřižků jsme s kamarádem v práci měli smotanou roli o průměru 30 cm. A taky jsem jak mi později vyčetli "rozbil jednotné mládežnické hnutí" ČSM se tomu říkalo a založil ve fabrice s partou dalších antikomunistů konkurenční spolek - Svaz pracující mládeže.

A pak přišla noc z 21. na 22. srpna. Táta mne vzbudil a povídal. Je to hochu fprdeli. Obsazují nás Rusové. A obsazovali. Vzpomínám si, že jsem cestou do práce, když jsem jel za kolonou ruských náklaďáků brečel.

A v práci se ten den (i v dalších) nedělalo. Šéf místních komunistů, který si celý rok šlapal na trikoloru si ještě netroufl souhlasit a na vlně hlasu tehdejšího vedení prohlásil obsazení za okupaci. Přestože mne celých 22 let táta učil, že komunisti jsou hajzlové, řekl jsem si. Je čas vstoupit a s obludnými zrádci alespoň na úrovni fabriky svést boj. Vydrželo mi to přesně do 22.8. 1969, kdy jsem jim s tou rudou knížkou flákl o stůl.

Později mi to přišlo draho, ale to už je jiný příběh.

Podstatné je, že se ukázalo, že táta měl pravdu. Jsou to lidé zvláštního ražení. A mně zůstalo stigma, vypálený cejch že jsem se  k těm bastardům na rok dal.

A těm, co mi pod blogy píší své pindy o tom jaký jsem komunista vzkazuji. Trhněte si protézou. Na ten rok co jsem u nich byl jsem hrdý. Tehdy se totiž lámal chleba. A já byl aktivně u toho. Bohužel se nezlomil. A pak jsem až do listopadu 89 žil jako předtím. Dvojím životem. Pravda se říkala jen doma.

Táta se převratu dožil. Bohužel ho neužil. Umřel krátce poté. Dodnes mi zní v uších jeho poslední slova která pronesl na smrtelné posteli. Synu nedopusť, aby se ty kur*y vrátily. A tak se co mi malé, provinční sily stačí, snažím.

A ještě jednu vzpomínku na ty dny mám. Táta nás vzal někdy koncem srpna do Prahy, abych si zapamatoval tu atmosféru. Na ohořelém dřevěném obložení na budově rozhlasu bylo křídou napsáno: Ex oriente lux - světlo přichází z východu.

Je dobré, abychom to měli na paměti i dnes pane Paroubku.

A opět se uvolníme.

Foto dne - pro naše vnuky - komunistům stop:
http://www.paulczynski.cz/foto-dne--pro-nase-vnukykomunistum-stop.html

Když se řekne - a zase jeden gentleman:
http://www.paulczynski.cz/kdyz-se-rekne-a-zase-gentleman.html

A Fórek dne - jen nerozzlobit dělnickou třídu:
http://www.paulczynski.cz/jen-nerozzlobit-delnickou-tridu.html